Když jsem byla ještě malé štěňátko, s oblibou jsem zkoušela venku na kolemjdoucí svoji fintu. Sedla jsem si před ně způsobně a trošku natočila hlavičku na stranu. Málokdo odolal se zastavit a pohladit mě.

Na rozdíl od jiných jorků nemám strach z dvounožců. Nenapadá mě žádný, kterého bych neměla ráda. Každého si prohlédnu, přivoním a když se mi zamlouvá, vyskočím mu na klín a jsme kamarádi.

Se psy je to trochu jinačí, ale troufnu si seznámit se s jakkoli velkým. Moji nejlepší kamarádi jsou jezevčík King a westík Jim, s tím nám to spolu výjimečně sluší. No teriéři!

Jako každému správnému Jorkovi mi to svědčí doma na kanapi. Nebo si vyskočím na židli, abych měla lepší přehled a odpočívám. Dělám, že spím, ale zůstávám ve střehu a uši mám nastražené, aby mi nic neuteklo. Všechno se ale změní, když v předsíni zachrastí vodítko a jde se ven. Neposedím, ani chvíli na místě.